Svatý Martin

01.08.2018

Svatý Martin je jedním z nejznámějších světců. Je uctíván v západním i východním křesťanství. Přestože Martin Tourský žil ve 4. století víme o jeho životě poměrně dost. Zásluhu na tom má především jeho žák, historik Sulpicius Severus (362-420), který sepsal jeho obsáhlý životopis. Další cenné písemné svědectví zanechala svatá Paulina z Noly a další jeho současníci.

Martin se narodil na přelomu let 316 - 317 v římském posádkovém městě Sabaria v Panonii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Jeho otec byl vyšší římský důstojník, a tak se i jeho syn měl stát vojákem. Služba v armádě v té době zaručovala finanční zabezpečení a úctu. Když mu byl jeden rok jeho otce přeložili do Pavie v severní Itálii. V patnácti letech otec rozhodl a přinutil ho stát se vojákem.

Jako vojáka jej přeložili do Amiens v severní Galii (Francii). Tam se mu stala příhoda, jež ho od té doby symbolizuje. Za temné zimní noci projížděl Martin městem a kontroloval vojenské hlídky. Na ulici uviděl polonahého žebráka, který jej poprosil o almužnu. Ale Martin neměl, čím by mohl žebráka obdaroval, a tak ho chtěl ochránit před zimou. Mečem tedy přeťal svůj vojenský plášť na polovici a jednu daroval žebrákovi. Historikové soudí, že plášť nerozpůlil, nýbrž odřízl jeho teplou podšívku, tedy jeho vnitřní "polovinu", neboť plášť jako takový (cappa) byl majetkem legie. Zbytek Martinova pláště je jako vzácná relikvie uchováván v Paříži, nicméně po jeho smrti byl ukazován po celé Francii v malých svatyních zvaných "cappellae", tedy kapličky. Po této příhodě se mu ve snu zjevil Ježíš obklopený anděly a světci zahalen do oné poloviny pláště jim říkal, že mu Martin daroval plášť, ačkoli ještě není pokřtěný. Z toho důvodu vstoupil Martin do katechumenátu.

V roce 354 se zúčastnil vojenského tažení proti německým Alemanům. Bylo zvykem, že před útokem dostali vojáci zvláštní částku peněz. Martin tuto prémii nepřijal a oznámil svému veliteli, že chce vojsko navždy opustit, neboť jak sám řekl: jako vojáku Kristovu mu není dovoleno bojovat zbraní. Velitel jej prohlásil za zrádce a zbabělce. Martin se však nabídl, že půjde proti nepříteli před vojskem jen s křížem. Stalo se a k boji vůbec nedošlo, naopak přijeli němečtí poslové s nabídkou míru. To byl první z Martinových zázraků. V elitní jednotce sloužil ještě dva roky a po splnění závazku byl z armády propuštěn. V Amiensu se pak nechal pokřtít a stal se přítelem a žákem biskupa Hilaria z Poitiers, vrátil se do Panonie, kde působil jako misionář mezi venkovany, poustevník.

Martinovou touhou bylo jít na misie ve své vlasti, bojovat mezi svými krajany proti pohanství a ariánství. Nejdříve obrátil svou matku, ale u otce neuspěl, ten dál uctíval staré římské tradice. Zuřící ariánští biskupové ho však brzy nato vyhnali z vlasti a on se uchýlil na malý ostrůvek Gallinara (dnes je v soukromém vlastnictví) a žil zde dlouhá léta jako poustevník, tak jak si to přál v dětství. Podle legendy například vzkřísil mrtvé dítě nebo sklátil modlářský sloup.

Stal se velmi známým, a tak se k němu zanedlouho připojilo více společníků a důsledkem toho bylo založení kláštera Liguge (což je dnes nejstarší známý klášter v západní Evropě).

V té době se začaly při Martinových modlitbách dít zázraky a pověsti o tom se rychle rozšířily. Když v roce 371 v městě Tours zemřel biskup Libor, místní duchovní se na Martina obrátili s žádostí, aby převzal post biskupa. Martin se jejich přání vzpouzel (dokonce se prý ukryl v husinci mezi husy...), ale byl udolán slovy i činy a nakonec (asi 4. července 371) slavnostně vysvěcen za biskupa v Tours. Martin i v této vysoké funkci žil asketicky, místo do biskupského paláce se s několika mnichy nastěhoval před brány města do polorozpadlých dřevěných chatrčí. Horlivě hlásal evangelium hlavně ve venkovských oblastech, všude se staral o zlepšení poměrů. Změkčilý klér se od něho částečně odvrátil, ale prostí lidé ho měli rádi.

Tato Martinova apoštolská činnost zasáhla velkou část Galie. Zaváděl do života novinky, jež měly pro křesťanství a jeho rozvoj velký význam. Bylo to například zakládání venkovských farností a zvyk tyto diecéze navštěvovat. Martin každý rok navštívil všechny farnosti biskupství. Cestoval na oslíkovi, lodí nebo pěšky. Ve farnostech přebýval a spával v sakristii kostela. Vždy ho doprovázelo několik mnichů a kleriků. Během svých cest po venkově, kde se dalo zakládal malé venkovské kláštery, které se staly středisky křesťanského života na venkově. Tento druh malých asketických komunit se pak rozšířil po francouzském venkově především ve 4. a 5. století.

Životopisci připisují Martinovi zázraky, kterými uzdravoval posedlé zlým duchem, malomocné a dokonce i křísil mrtvé. Zastával se nespravedlivě vězněných a odsouzených lidí.

Martin, biskup Tourský, se dožil požehnaných 80 let, byl nazýván biskupem chudých. Zemřel 8. listopadu roku 397 při pastorizační návštěvě na venkovské farnosti v Candes, jeho tělo převezli po řece Loire do Tours. Zde byl 11. listopadu, za velké slávy na hřbitově za městem pochován do jednoduchého hrobu mezi ostatní věřící tak, jak si to sám přál. Později byla nad jeho hrobem postavena a jemu zasvěcena bazilika.

Svatý Martin Tourský patří mezi světce, jejichž památka se rozšířila po celém světě. Patří mezi první vyznavače (ne mučedníky), které církev označila za svaté, jimž patří i liturgická úcta. Tato úcta se například ve Francii rozšířila tak, že vzniklo více jak 3600 kostelů a klášterů zasvěcených svatému Martinovi. Velké úcty se dočkal v Itálii, Německu, Rakousku, v Česku i Slovensku.

Kromě toho, že mu je zasvěceno několik tisíc kostelů a klášterů, jmenují se podle něj města, hrady, ostrovy a další lokality.

V křesťanské ikonografii je svatý Martin nejčastěji zobrazován jako voják, který se dělí se žebrákem o plášť, což má symbolizovat jeho dobrotu nebo jako biskup s knihou, berlou a případně s pohárem (císař mu nabídl při hostině pohár s vínem a Martin jej podal ostatním kněžím u stolu).

Atributy: žebrák, plášť, pohár, malomocný (toho podle legendy uzdravil polibkem), kůň, peníze. Jeho individuální atribut husa (podle legendy ho chtěli učinit biskupem, schoval se mezi husy, aby tuto hodnost nemusel přijmout, ty ho kejháním prozradili)

Patron: vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, rukavičkářů, kloboučníků, hlasatelů, hoteliérů, mlynářů, kartáčníků, bednářů, vinařů, pastýřů, hostinských, cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů, domácích zvířat a hus, proti vyrážce, hadímu uštknutí a růži, za úrodu na polích.